Ty časy, kdy jsem tě slepě milovala,
tvoji vůni ráda vdechovala,
podle tvých představ se chovala,
v srdéčku tě nosila,
jsou pryč.
Já jdu jinam,
někde, kde místo mám,
někde, kde mě rádi uvítají,
někde, kde mě milují.
Jdu sama se zlomeným srdcem,
a já nemusím být vědcem,
abych viděla, jak vážné to je,
že mě to za chvilku zabije.
Budu brát léky a lék je čas,
léčba nebude mít žádný kaz.
Léčba časem, díky ní přežiju
bez tebe, i když tě tak strašně miluju.
Slyším je, slyším ty hlasy.
Nelze ignorovat jejich prosby o pomoc,
nerozlišují, jestli je den nebo noc,
prosí stále, stále hlasitěji,
stále, stále naléhavěji.
Hlasitý, ženský hlas,
co nezkřivil by mi ani vlas.
Volá Prosím, ochraň mé dítě,
ať nechytí ho smrt do své sítě.
Nevím, jak udělat to mám,
jak na to vystačit sám,
kdo vlastně je,
ten hlas, co hned zaujme?
Pak ten druhý, hrubý, mužský hlas,
co ženu překřikuje zas.
Křičí Nech toho zmetka být,
on už rozum musí mít.
Nebohý bezmocný pláč ženy,
co nedá se popsat pár písmeny.
Už mě štvou, ty hlasy,
ať už vypadnou z mé hlavy!
Něco z mojí starší tvorby:
Topím se, topím se
v moři svých slz,
tak proč už nese
farář kříž, když jen
topím se v moři svých slz?
Umíráček zvoní,
už varhany hrají,
kapesníčky utírají
tváře pozůstalých.
To je jako ptát se proč
se střídá den a noc,
proč zlomené srdce bolí tak moc,
proč mě nikdo nezachrání,
proč radši slzy roní?
Je to jako proč se ptát
proč jsi mě tam nechal stát!
Rakev z dubového dřeva.
Proč?
Protože jsem se nalokla vody moc,
protože tma černá jak noc,
zahalila mojí tvář,
tak teď radost mař.
Protože zlomené srdce zabijí,
protože slzy moje oči zalijí,
když bez důvodu odejdeš pryč,
když se chováš jako levný kýč,
tak mi vrať k mému srdci klíč!
Ležím ve tmě,
proč sem dali mě,
když ví, že se topím
v moři slz a sním,
že zase budeme spolu,
ať už mám jít dolů,
je mi to jedno, jen ať zas spolu jsme, prosím…
Prosím, prosím ale marně,
topím se dál, lokám smutně.
Lokám se vody ve tmě,
umírám rychle, jak točí se Země.
Pomalu, pomaloučku.
Prosím, ať už to bolí jen trošku,
ať to mám rychle za sebou,
jen chci být zas s tebou.
Oči zalily se zas.
Toto nikdy neskončí?!
Když mě tak ničí
být bez tebe, lásko má,
já chci být jen tvá.
Utichl pláč cizí,
smutek ostatních rychle mizí.
Jen ten můj je semnou, že
spolu nejsme, kdo to kazit může?!
Naši lásku nehynoucí,
nikdy neumírající,
nikdy neležící
na dně rakve jako já teď,
tak ať to skončí hned…
naše láska bude pořád taková.
Tak prosím, ať už to skončí…
Říká se, že život je dar,
že mnoho nám dal.
Pak, co nejdřív to jde,
nohy ti podkopne,
vezme ti toho, koho jsi měl nejvíc rád.
Co má tu drzost ti ho brát?
Je to jedna z tvých největších a nejbolestivějších ztrát,
nic s tím ale nemůžeš udělat, jen nechat vítr vát.
Nejlepší je prý zapomenout
a pak už si nevzpomenout.
Jenže jak můžu někoho takhle vymazat
a už se na něj netázat?
Protože v mém srdci bude vždycky,
jednou provždycky.
Bude vždycky se mnou,
půjde se mnou mou uličkou temnou.
Povede mě vstříc osudu,
já už snad šťastná nikdy nebudu…
Chci umět vzlétnout výš,
blíž k nebi, kde ty spíš.
Volně letět tam,
kde ty musíš být sám.
Chybíš mi a já tobě,
nedovolme zlobě,
aby nás rozdělila znovu,
kvůli jednomu jedinému slovu.
Máme ještě druhou šanci -
jsme jak na voru lásky ztroskotanci.
Miluj mě zase znova,
já nechci být jen po tobě zbylá vdova.
Chci být zase s tebou,
sama sebou,
cítit tvoji lásku,
bez ní nevydám ani hlásku.
Miluj mě…
Tímhle se chci omluvit za svojí dlouhodobou neaktivnost.. neměla jsem čas, nebo spíš mě nic nenapadlo.. Budu se zase snažit tu být co nejvíc.
Slunce dopadalo na její bledou tvář,
kolem její hlavy andělská zář.
Není nad krásnější stvoření,
krásnějšího na světě už není.
Slabě po jahodách voněl vzduch,
ona blížila se ke mně jako duch.
Řekla krásným sladkým hláskem Pojď, a
já věděl, že bych byl schopen kamkoliv s ní třeba i plout.
V jejím úsměvu se toho tolik skrývalo,
že i v těch největších prostorách toho tolik nebylo.
Strach, radost,
úzkost i hrdost.
V ten den její dech,
voněl jako vlhký mech.
Ruce na tváře mi položila.
S tebou bych ráda žila,
řekla mi. Já se bál,
jak to bude pokračovat dál.
Byla to Láska, co zkřížila mi cestu,
pomohla mi najít správnou cestu ke krásnému světu.
Vítr a jeho studený dech,
a má přání na křídlech
uletěly s mými sny.
Ty všechny dny,
co uletěly s nimi, už nevrátí se,
už bloudí spolu za ruce v tom zatraceném lese.
Smutný vzlyk a slabý vzdech,
co všechno ztratilo se v těch zdech.
V nich skrývá se tolik vzpomínek,
co nesní se ani v těch nejhezčích snech.
Slabounce to zašumí,
jak rychle to odchází.
Už je to pryč…
Ach… život je jen pitomý kýč!
Zničí se všechno, všechno odejde
slabně od dveří závoru zaklapne.
Konec, konec… Už se to nevrátí, proč?
Ta ničivá noc,
ty myšlenky, co bolí moc,
ten pláč slabounký,
ty slzy ztracený!
Proč čas tak krutý je,
proč se mám pocit, že se mi směje?!
Ty krásné chvilky,
ty veselé mýlky,
už jsou pryč ty krásné vzpomínky…
Z úst už vychází jen bezmocné vzlyky.
„Promiň“, to mi tě nevrátí…!
Tvojí lásku hezčí než můj sen,
s brekem a smutkem ven!
Brečím kvůli lásce ztracený,
kvůli lásce vyjímečný…
