Ty časy, kdy jsem tě slepě milovala,
tvoji vůni ráda vdechovala,
podle tvých představ se chovala,
v srdéčku tě nosila,
jsou pryč.
Já jdu jinam,
někde, kde místo mám,
někde, kde mě rádi uvítají,
někde, kde mě milují.
Jdu sama se zlomeným srdcem,
a já nemusím být vědcem,
abych viděla, jak vážné to je,
že mě to za chvilku zabije.
Budu brát léky a lék je čas,
léčba nebude mít žádný kaz.
Léčba časem, díky ní přežiju
bez tebe, i když tě tak strašně miluju.
Utíká to naše mládí
jako pestrý motýlek,
zanedlouho budeme staří,
zbyde jen pár vzpomínek.
Ne každý je ti přítelem, kdo na oko se ti staví,
kdo v neštěstí tě neopustí, to je přítel pravý…
Proto při volbě přátel svých vždy opatrný buď
a nikdy podle zevnějšku, jen podle srdce suď!
Slunce dopadalo na její bledou tvář,
kolem její hlavy andělská zář.
Není nad krásnější stvoření,
krásnějšího na světě už není.
Slabě po jahodách voněl vzduch,
ona blížila se ke mně jako duch.
Řekla krásným sladkým hláskem Pojď, a
já věděl, že bych byl schopen kamkoliv s ní třeba i plout.
V jejím úsměvu se toho tolik skrývalo,
že i v těch největších prostorách toho tolik nebylo.
Strach, radost,
úzkost i hrdost.
V ten den její dech,
voněl jako vlhký mech.
Ruce na tváře mi položila.
S tebou bych ráda žila,
řekla mi. Já se bál,
jak to bude pokračovat dál.
Byla to Láska, co zkřížila mi cestu,
pomohla mi najít správnou cestu ke krásnému světu.
Vítr a jeho studený dech,
a má přání na křídlech
uletěly s mými sny.
Ty všechny dny,
co uletěly s nimi, už nevrátí se,
už bloudí spolu za ruce v tom zatraceném lese.
Smutný vzlyk a slabý vzdech,
co všechno ztratilo se v těch zdech.
V nich skrývá se tolik vzpomínek,
co nesní se ani v těch nejhezčích snech.
Slabounce to zašumí,
jak rychle to odchází.
Už je to pryč…
Ach… život je jen pitomý kýč!
Zničí se všechno, všechno odejde
slabně od dveří závoru zaklapne.
Konec, konec… Už se to nevrátí, proč?
Ta ničivá noc,
ty myšlenky, co bolí moc,
ten pláč slabounký,
ty slzy ztracený!
Proč čas tak krutý je,
proč se mám pocit, že se mi směje?!
Ty krásné chvilky,
ty veselé mýlky,
už jsou pryč ty krásné vzpomínky…
Z úst už vychází jen bezmocné vzlyky.
„Promiň“, to mi tě nevrátí…!
Tvojí lásku hezčí než můj sen,
s brekem a smutkem ven!
Brečím kvůli lásce ztracený,
kvůli lásce vyjímečný…
Na křídla pegasů Ti sluníčko vločku položím,
červenou mašlí jí přeložím, povolám anděle co na šalmaje hrají,
vánoční koledu ať Ti večer zazpívají,
škoda že nemohu dnes držet Tě za ruku,
ale v myšlenkách jsem u Tebe v duši i po boku,
Betlémská hvězda ať vždy Ti ve tmě svítí,
jak jarní sluníčko či první kvítí,
pod stromkem ať dnes najdeš nůši plnou dárků,
sílu do života, náhled cit nebo i velkou lásku.
Moc rád bych Tě líbat chtěl, a v náručí chovat,
stydlivost je špatná vlastnost, někdy nejde schovat.
Ale snad ji překonám a pak řeknu Tobě,
že Tě hrozně miluju, v kterékoli době.
