Mít tak čas se zastavit,
zavřít oči,
doplout na ostrov snů
a utéct od tuď,
kde hlava se mi točí.
Naučit se dýchat
vůni přístavů,
aby drogou se mi stala
dívat se na volnost
létajících ptáků,
abych ponaučení si z toho vzala.
Ležet na pláži
nahřívat se na písku
slunce se ve vlnách odráží
a donutí mě věřit zítřku.
Mé sny
mi vypálí na čelo
to aby mé vědomí
vědělo,
že jsem to Já!
Vzala jsem semínko
hřeji ho v dlani,
dávám mu naději
bojuj teď za ni.
Semínko klíčí
touží zas po teplu,
v představách vidí,
jak vzhlíží ke světlu.
Klíček se prodírá
mezi kamínky
myslí si škoda,
že je tak malinký.
No a už je venku
všude pusto
hezký pocit,
byl jen na chvilenku.
Nevzdává to!
Je tu ta naděje
vzhlédnout ke slunci,
snad se i ohřeje.
Jeden lístek,hned i druhý
snadné je být
na sebe náhle hrdý.
Co bylo včera není dnes
listí už není to co chce.
To slunce mu nedá stále spát,
vábí ho přímo k výšinám.
A hle na samém vršíčku
zelená se poupě.
Vidět ho lze jen trošičku
a možná se tváří hloupě.
No honem
rozevři se hned,
ať krásou zaliješ celý svět,
pak budeš se slunci
dívat přímo do očí,
rozevře ti náruč
bezpečí.
Poupě ráno vstává
rosu ochutnává
cítí,dnes bude ten velký den!
Však nekoná se žádná sláva
kosa byla jeho úděl!
aut.JANAANGELTRUBKA
Ona:
Ráno vstanu a každý den přemítám
vyškrtnu-li ho ze seznamu,
či budu štěstím zalitá.
Vím co dělat bych měla,
ale nevím jak
žít každý den tak,
abych nemusela litovat.
Jsou tu i dny
tak zvaně prázdné,
kdy mozek spí si
a srdce chřadne.
To jsem pak stroj,
je to vlastně takový boj.
Kdo přežije a kdo padne
záruky nemá nikdo žádné,
že v téhle zkoušce obstojí.
Možná stálo by za to,zastavit,
zmáčknout restart
a začít znovu žít.
On:
Život,život
nezná restart drahá
jen boj
a vítězí v něm,
kdo méně než víc má rád.
Kdo méně než víc toužívá.
Život,ta zahrada možných snad,
ta cesta trnitá
kdo na cestě té stojí,
stojí často sám.
Život né přístav,
leč vratký prám.
Ona:
Já vím,že život
restart nezná.
Vím,že nevymaže se
lidský seznam,
všech nálezů a ztrát.
Ale musím se ptát přeci,
copak láska jsou jen keci?
Proč platí víc,
kdo chce mít rád?
Pro vítěství si vyoperovat touhy,
vždyť život ti daruje
jen okamžik pouhý,
pro tuhle zkoušku.
A já nevěřím věru,
pro tuto osobní nevěru,
budu umět si vítěství vychutnat?
Pak otázka se naskýtá,
zdali opravdu vítězí
ten co míň,než víc má rád
a své touhy zastírá.
A tak nech mě prosím věřit tomu,
že jednou budu na tom
vratkým prámu spolu,
s tím,kdo mi ho pomůže vyrovnat.
aut.JANAANGELTRUBKA a spoluautor
Vůně kafe,
mysl mi zase šlape
vůně čaje,
má čarovné taje
vůně kouře,
je závoj kašlající bouře
vůně vína,
jsem roztomile jiná
vůně lidí,
záhadně přichází
a mizí.
Vůně města,
každé je z jiného těsta
vůně sporu,
má příchuť bitky do rtu
vůně soli, mi připomíná
všechno co bolí
vůně vody zas,mi připomíná
život v nás.
Vůně kvítí,
je cítit sluncem co svítí
vůně lesa,
to mi krásně srdce plesá
vůně louky,
láká na daleké toulky
vůně koláče a kakaa tomu,
mě vrací zase zpátky domů.
A tak dýchám,čichám
co mi síly stačí
jen tak poznám
co mám víc a méně radši.
aut.JANAANGELTRUBKA
Na louce bez květů
ležím si v trní,
myslím si myslím,
že něco tu voní.
Je to jen výmysl
hloupého tuláka,
při touze po štěstí
měl by si naflákat.
Pes je pes
a kočka je kočka
louka bez květů
se vůně těžko dočká.
aut.JANAANGELTRUBKA
Voda,Voda,Voda,
Zrcadlo mi podá.
Světlo nakreslí mě na ně,
přeběhne jak po piáně.
A stím větřík může zato,
že se vidím na šišato,
za vrškem mi mráček pluje
kolem vlnky cupitaje…
SMĚJÍ SE MI: LIDI CO SE TU ZRCADLÍ.
Okvětní lístku, větříčku lehký,
sluneční paprsku, doteku křehký.
Ležím tu v samotě a v hlavě mám Tebe,
par dní Tě nevidím a dost to zebe.
Když hledím Ti do očí, celý svět se směje,
a v dušičce najednou, všechno pookřeje.
V celoroční zimě, jsi mým teplým jarem,
ve smutku a samotě, přenádherným darem.
Buď tu pro svět navěky, pro pastvu mnohých očí,
buď tím silným opiátem, po kterém se hlava točí.
Drž mě klidně za ruku, ať naše srdce bijí,
ať všechny buňky v našich tělech vědí…že žijí.
Autor : Peet
