Mít tak čas se zastavit,
zavřít oči,
doplout na ostrov snů
a utéct od tuď,
kde hlava se mi točí.
Naučit se dýchat
vůni přístavů,
aby drogou se mi stala
dívat se na volnost
létajících ptáků,
abych ponaučení si z toho vzala.
Ležet na pláži
nahřívat se na písku
slunce se ve vlnách odráží
a donutí mě věřit zítřku.
Mé sny
mi vypálí na čelo
to aby mé vědomí
vědělo,
že jsem to Já!
Já venku i v sobě
hledám nové světy,
člověk si překvapivě
připadá jak sjetý.
Co jsem o sobě
neměla zdání,
já miluji cestování.
Jsem jak šnek v ulitě
co vylezl z ní ven
a uviděl čarovný den.
Vlaky jsou zvláštní byt,
kde může tě každý navštívit.
Dovoleno je
poznávat nové tváře,
jak písmenka ze slabikáře.
Zapnu si televizi s programem,
tam venku,
působivé kino,
průvodčí mi proštípl jízdenku.
Čtyři srnky měly příběh,tam
škubly sebou
a jsou tentam.
Širé louky,širé pole
teď ta krása je jen moje.
Uchována do paměti,
vzpomenu si
a vše zas vzletí.
Přepnu na program
do oblak
modrá,černá,bílá
letí jako pták.
Měkoučké smějící se mraky,
tak ty mě fascinují taky.
Sestavuji obrázky nové a cizí
a za chvilenku si prostě zmizí.
Vystoupím a čtu detektivku
na koho má asi Sherlock pivku.
Co otevře se před námi,
nemá nikdo zdání
je to zvláštní strach,mrazení
z nového poznávání.
Tohle je nový prostor
ve mě k mání,
zkrátka miluji cestování.
aut.JANAANGELTRUBKA
Ptám se růže šípkový
co nám chtěl říct příběh pohádkový
co chránily ostnaté růže
jestli láska nad časem
zvítězit může.
Snad je to tak,
že princeznu krásnou
nechtěly nechat zestárnout
možná ten princ
ve stříbrné zbroji
se v jejím čase nenarodil.
A tak všichni spící čekali,
aby se ti dva,
na vzdory času setkali.
Takže teď už vím,
co nám chtěl říct,
příběh pohádkový.
aut.JANAANGELTRUBKA
Mít tak čas se zastavit
zavřít oči
doplout na ostrov snů.
A utéct od tuď,
kde hlava se mi točí.
Naučit se dýchat
vůni přístavů,
aby drogou se mi stala.
Dívat se na volnost
létajících ptáků,
abych ponaučení si z toho
vzala.
Ležet na pláži
nahřívat se na písku.
Slunce se ve vlnách
odráží
a donutí mne
věřit zítřku.
Mé sny mi vypálí
na čelo,
to jen aby mé vědomí
vědělo,
že jsem to Já.
aut.JANAANGELTRUBKA
Má duše se prochází
venku a bosa,
čeká až k ránu
napadne rosa,
zakryje tak všechny
noční slzy,
procházka jak vidno
jí skončí již brzy.
S jitřenkou přijde i naděje.
Světlo,
ten příslib jí zachvěje.
Zatím pod rouškou tmy
dláždění studí,
zlé sny mě škodolibě budí,
zavolat si mou toulavou duši zpátky
a vyhnat z hlavy myšlenek hádky.
Slíbit si,že až se ráno probudím,
svou duši s láskou povzbudím,
budu ji hýčkat
a znát její cenu
nepřepočítám ji
na žádnou měnu.
Má duše se totiž
koupit nedá.
Vyčíslit věru nelze,
jak je cenná.
aut.JANAANGELTRUBKA
Voda,Voda,Voda,
Zrcadlo mi podá.
Světlo nakreslí mě na ně,
přeběhne jak po piáně.
A stím větřík může zato,
že se vidím na šišato,
za vrškem mi mráček pluje
kolem vlnky cupitaje…
SMĚJÍ SE MI: LIDI CO SE TU ZRCADLÍ.
Slyším je, slyším ty hlasy.
Nelze ignorovat jejich prosby o pomoc,
nerozlišují, jestli je den nebo noc,
prosí stále, stále hlasitěji,
stále, stále naléhavěji.
Hlasitý, ženský hlas,
co nezkřivil by mi ani vlas.
Volá Prosím, ochraň mé dítě,
ať nechytí ho smrt do své sítě.
Nevím, jak udělat to mám,
jak na to vystačit sám,
kdo vlastně je,
ten hlas, co hned zaujme?
Pak ten druhý, hrubý, mužský hlas,
co ženu překřikuje zas.
Křičí Nech toho zmetka být,
on už rozum musí mít.
Nebohý bezmocný pláč ženy,
co nedá se popsat pár písmeny.
Už mě štvou, ty hlasy,
ať už vypadnou z mé hlavy!
„Jsout to špinavé věci!“,
vykřikují historici hystericky.
„Špína špín!“
Myju nádobí, a usmívám se.
