Dal jsi mi smysl života,
Novou šanci žít.
Byla to od tebe ochota,
Nesměl jsi se mnou být.

A pak jsi jednou řekl:
„Sbohem, odcházíme!“
Mou duší sis odvedl,
A píseň tu smutnou nacházíme.

Všechno mi tě připomínalo,
Dárky od vás všech.
Bude to jako by to nikdy neexistovalo,
Ale tvé srdce by mě nenechalo,
Zapomenout na váš svět.

Slunce se mým pláčem zalívalo,
A mě každým dnem docházel dech.

To co ty jsi mi nechtěl dát,
Dostala jsem hned.
Každý se mě měl bát,
Můj polibek by byl tvůj jed.

Pak stačil jeden pohled,
Mé srdce znovu ožilo.

Stál jsi tam před námi,
A o smrt si žádal,
Čas rány zkusil zahojit,
Ale smysl života srdce nepřestalo strádat.

Nepoznal jsi mě.
Změnila jsem se.
Tvá chyba to nebyla.
Ztratil jsi mě v momentě
kdy rodina mě pohřbila.

U tvé popravi jsem stála,
Dívala se na tebe.
Bylo to to čeho jsem se bála,
Smrt od nás pro tebe.

V srdci zbyla zlá rána,
A nešla vyléčit.
Pak jednoho rána,
Měla jsem útočit.

Byla jsem na misi,
Jako hlavní cíl.
Jejich úkolem hránit mě bylo,
Já měla zabíjet pomocí svých sil.

Všichni mě chtěli zas a znovu,
Já měla však svůj cíl.
Byla jsem trofej za výhru,
už splnila jsem svůj díl.

Svého života si se zbavit směl,
Já poznala za tu dobu,
Že tenkrát když si odešel,
Dobře si lhát uměl.

A tak jednoho dne,
konec můj nastal.
Odejít do věčného pokoje,
kde jsi na mě počkal.

Byla jsem poražena,
navždy umlčena
A jako popel rozptýlena.

Zachraň mě,
Srdce se mi rozpadá.
Zapoměl,
Slunce pomalu zapadá.

Nechal mě tam,
Zhroutil se mi svět.
Slza stéká za jinou,
Slova vyjádří můj hněv.

Ležím na zemi,
Tiše jen pláču.

Srdce trhá mi žal,
On nechal mě tu stát,
Sen překrásný se mi zdál,
Když nechal mě poklidným spánkem spát.

Pěstmi buším do země,
„Nech ji ona za to nemůže,“
Moje poslední záchrana.
Hlas toho co mi pomůže.

Slzy vyschli,
Srdce slabě bije.
Rukou přejíždím po kůži,
Jež příjemně mě hřeje.

Huňatý kožich,
Pod prsty zašustí.
Rudohnědý vlk,
Náramek pro štěstí.

Jiným je tu pro mě,
Tajemství mi prozradil,
To které tajil přede mnou,
To po, kterém se mi dech zatajil.

Láska je mocná,
Než kouzla mocnější.
Dítě si chovám,
Už jsem šťastnější.

Srdce je jeho,
On se o něj postará.
Něco se změnilo,
Legenda prastará.

On má mladý být,
Ona zestárnout.
My to však změnili.
Spolu jsme si žili.

Moje stáří se zastaví,
Dech se mi zatají.
Znovu ho vidím
Ale náklonnost k němu necítím.

Hledíme na sebe,
Jako vzdálení přátelé.
Ti co se po letech setkají,
Ale slova omluv si šeptají.

„Nech mě, nechtěl jsi mě,
Už jsem šťastnější.“
Slova vyplynou,
Nahlas jsou pravdivější.

Mramorová kůže,
Jasný třpyt slz,
Co člověk zmůže,
Jaký má vkus.

Krvavé slzy anděla,
Pro něj jsem noci probděla,
Ale Nyní věci se změnili,
Sny mé se již splnili.

Jiný mě tehdy zachránil,
Spravil to co jiný poranil.
Srdce znovu celé je,
On si myslí, že zničí jej.

Znovu už mu to nedovolím,
Jeho vlivu se nepodvolím.
Jiný si mé srdce získal.
Po nocích mi hudbu pískal.

Nebyl to zpěv,
Ne to ne.
Ale mé srdce to zahřeje.

Láska má přichází,
Já přístav svůj nacházím.
V jeho horkém náručí,
Bezpečí mi zaručí.

Příběh je u konce,
Lásku jsem našla,
On odešel za jinou,
Mě nechal tu s mojí rodinou.

A jak příběh pokračuje?
Nikdo nepoví..
Ale šťastný konec zaručuje,
Lásku jejich, v záhrobí.

Mít tak čas se zastavit,
zavřít oči,
doplout na ostrov snů
a utéct od tuď,
kde hlava se mi točí.

Naučit se dýchat
vůni přístavů,
aby drogou se mi stala
dívat se na volnost
létajících ptáků,
abych ponaučení si z toho vzala.

Ležet na pláži
nahřívat se na písku
slunce se ve vlnách odráží
a donutí mě věřit zítřku.

Mé sny
mi vypálí na čelo
to aby mé vědomí
vědělo,
že jsem to Já!

aut.JANAANGELTRUBKA

Prase je růžové
sukně se točí
míč tady přelétl
telefon drnčí.

Zpráva se rozletí
hodiny tikaj,
oči se zamlží,
když písničku zpívaj.

Hra se roztočí
rozpočítávadlo zní-
prase,sukně míč…
foukneš
a už jsou slova
pryč.

aut.JANAANGELTRUBKA

Já mám ten sen,
kdy jinak trvá den,
kdy slunce mě zahřívá
a nebodá,
když se do něj
já víla zadívá.

Brodím se travou bosá
v tom snu není žádná kosa
co by kosila
voňavá luka
a květům dělala samá muka.

Lehám si do té vůně
a necítím,
jak mi srdce stůně.
Chci se naplnit silou stromů
vůní luk
a tím teplým světlem k tomu.

Až budu tímto naplněna
zavolám
„Lásko kde jsi,
jsem připravena.“

aut.JANAANGELTRUBKA

Vzala jsem semínko,
hřeji ho v dlani,
dávám mu naději,
bojuj teď za ni.
Semínko klíčí
touží zas po teplu
v představách vidí,
jak vzhlíží ke světlu.

Klíček se prodírá
mezi kamínky
myslí si škoda,
že je tak malinký.
No a už je venku
všude pusto
hezký pocit má jen na chvilenku.

Nevzdává to
je tu ta naděje
vzhlédnout ke slunci
snad se i ohřeje.
Jeden lístek
hned i druhý
snadné je být na sebe náhle hrdý.

Co bylo včera
není dnes
listí už není
to co chce
to slunce mu nedá stále spát
vábí ho přímo k výšinám.

A hle na samém vršíčku
zelená se poupě
vidět ho lze jen trošičku
a možná se tváří hloupě.
No honem
rozevři se hned
ať krásou zaliješ celý svět,
pak budeš se dívat slunci
přímo do očí
rozevře ti náruč bezpečí.

Poupě ráno vstává
rosu ochutnává
cítí,dnes bude ten velký den!
Však nekoná se žádná sláva,
kosa byla jeho úděl.

aut.JANAANGELTRUBKA

Obloho proč brečíš
já se chci tolik smát,
ulice je šedá
já chci barvy znát.

Všechno je jinak,
než by si člověk přál,
kdo je ti blízko
a kdo je teď opodál.

Proč někdy srdce hoří
jindy zas studí
ledově a moc,
proč těžké je říci
všem svým pocitům-
už dost!

Kolik můžu ještě unýst,
kdy skončí tento pád,
chci si hubu nabít,
abych se mohla zase smát.

Rolety jsou dole,
všude zavřeno,
moje vnitřní boje
mají stále prostřeno.

Jak ukončit posvícení,
jak vyhnat hosty ven.
Moct znovu dýchat
a přivítat prosluněný,voňavý den.

Po tomto divném posvícení,
možná přijde osvícení.

aut.JANAANGELTRUBKA