Slyším je, slyším ty hlasy.
Nelze ignorovat jejich prosby o pomoc,
nerozlišují, jestli je den nebo noc,
prosí stále, stále hlasitěji,
stále, stále naléhavěji.
Hlasitý, ženský hlas,
co nezkřivil by mi ani vlas.
Volá Prosím, ochraň mé dítě,
ať nechytí ho smrt do své sítě.
Nevím, jak udělat to mám,
jak na to vystačit sám,
kdo vlastně je,
ten hlas, co hned zaujme?
Pak ten druhý, hrubý, mužský hlas,
co ženu překřikuje zas.
Křičí Nech toho zmetka být,
on už rozum musí mít.
Nebohý bezmocný pláč ženy,
co nedá se popsat pár písmeny.
Už mě štvou, ty hlasy,
ať už vypadnou z mé hlavy!
Proč to tak bolí mít někoho rád, zcela mu věřit, o někoho se bát.
Co je to láska? Možná jen cit nebo jen pojem, jenž neznamená nic.
Ze začátku je opravdová, později bolí, a rány, jenž zanechává, těžce se hojí.
Nevěřím na lásku, těžce mě zklamala.
A jizvu na duši mi zatím jen nechala.
Je mi jen šestnáct, jsem ještě dítě.
Rady říkají – svěř se, nikdo Tě nezradí.
Chci být jen sama, jen tak bez lásky.
Chci sedět na louce a pozorovat oblázky.
Co je mi do lidí, kteří jsou kolem.
Když lásku neznají, znají jen ten pojem.
Šla panenka do háječku,
chytila tam ptáčka,
dala si ho do šátečku,
aby ho nezamáčkla.
,,Pusť mě, pusť mě, zlaté dítě,
já ti budu zpívat,
až se budeš z jara,
po háječku procházívat.”
A panenka ze šátečku
pustila zas ptáčka,
pomaloučk, polehoučku,
aby ho nezamáčkla.
