Říká se, že život je dar,
že mnoho nám dal.
Pak, co nejdřív to jde,
nohy ti podkopne,
vezme ti toho, koho jsi měl nejvíc rád.
Co má tu drzost ti ho brát?
Je to jedna z tvých největších a nejbolestivějších ztrát,
nic s tím ale nemůžeš udělat, jen nechat vítr vát.
Nejlepší je prý zapomenout
a pak už si nevzpomenout.
Jenže jak můžu někoho takhle vymazat
a už se na něj netázat?
Protože v mém srdci bude vždycky,
jednou provždycky.
Bude vždycky se mnou,
půjde se mnou mou uličkou temnou.
Povede mě vstříc osudu,
já už snad šťastná nikdy nebudu…
