Publikovno 9 Únor, 2010 od admin
Já vidJěla malíře
v plenéru malovat.
Sonáta
barev a štětce.
Na hrubém papíře
začly se formovat
něžné tahy
tak lehce…
Já viděla malíře
ve stínu altánu malovat.
Óda na radost!
To říci se sluší.
Já viděla malíře
s láskou darovat
obrazu svému
svou duši.
Publikovno 8 Únor, 2010 od admin
Víš, má milá maminko,
já ti musím něco říct.
Je mi líto malinko,
ne, je mi to líto víc.
Moc mě mrzí, že tě zlobím,
a máš o mě starost,
omluvná slůvka pak lovím,
ať máš ze mě radost.
Já tě totiž, moje mámo,
přes to všechno ráda mám,
kytičku a sladkou pusu,
kdykoliv ti ráda dám.
V srdíčku tě budu nosit,
až do smrti, přísahám,
protože tě maminečko,
nadevšechno ráda mám.
Publikovno 1 Únor, 2010 od admin
Publikovno 8 Únor, 2010 od admin
Svátek dneska (…) slaví,
hodně štěstí, hlavně zdraví.
V klidu prožij další léta,
ať Tvůj život stále vzkvétá,
provází Tě samá radost,
naděje a žádná starost.
Ať překonáš těžké chvíle
s pevnou vůlí, v plné síle.
Ať úsměvu jasná záře
nevymizí z Tvojí tváře.
Ať Tě slunce stále hřeje,
to všechno Ti (…) přeje!
Publikovno 3 Únor, 2010 od admin
Jednou si mě za ruku vzal
a do očí se mi s láskou podíval.
Z mého chladného srdce spolu…..
žhavý plamen začal plát,
tak spojili jsme ruce
a začali život vážně brát.
Byla zima a my venku stáli,
v náručí jsi mě tenkrát hřál.
Pak zeptal ses tiše, zdali
jsi mého srdce král?
Byl jsi víc a jsi i dnes….
Jsi víc, než jsem schopná snést,
a přesto jsem tu dál.
I když ty už dávno zmizel v dál.
Já stále čekám, že s vrátíš,
že budeš ve svém náručí mě hřát,
že ohen v mém srdci znova začne plát.
A dny mé zas prozáříš…
Nečině ležím ve sněhu,
co poskytuje mi svou něhu.
Vzpomínám, jak jsme v něm lehávali
spolu……
Jenže ted už není, kdo by mě hřál,
a tak zavírám oči a vidím bílou paní,
Jak nademnou se sklání.
Podává mi ruku a chce abych šla s ní.
Při tom však šeptá mi:
,,Vrátit se je nemožný!“
Najednou chce se mi do té zimi,
do jejího království,
kde srdce z ledu budu mít
a nikdo nebude mi moct ublížit.
Třeba konečně budu štastná, kdo ví….
Jen bílá paní se jménem Zima,
co je tak vznešená a klidná,
Usínám navěky, tobě vzdálená.
Byl jsi král,
co si se mnou pouze hrál.
A tak zimě sem se oddala
a ruku svou jí podala.
Publikovno 25 Leden, 2010 od admin
Zazvonil u mne telefon.
“Kdo tam?”
“Slon”
“A odkud? Vaše adresa?”
“Kraj pralesa,
na pobřeží tlustých hadů.”
“A co chcete?”
“Čokoládu.”
“Pro kohopak?”
“Pro syna.”
“A jak mnoho?”
“Čtyři kila nebo pět,
ale hned.
Víc jí nesní, synáček můj,
teprv běhat začíná.”
