Zima
Publikováno Únor 3, 2010 by admin
Jednou si mě za ruku vzal
a do očí se mi s láskou podíval.
Z mého chladného srdce spolu…..
žhavý plamen začal plát,
tak spojili jsme ruce
a začali život vážně brát.
Byla zima a my venku stáli,
v náručí jsi mě tenkrát hřál.
Pak zeptal ses tiše, zdali
jsi mého srdce král?
Byl jsi víc a jsi i dnes….
Jsi víc, než jsem schopná snést,
a přesto jsem tu dál.
I když ty už dávno zmizel v dál.
Já stále čekám, že s vrátíš,
že budeš ve svém náručí mě hřát,
že ohen v mém srdci znova začne plát.
A dny mé zas prozáříš…
Nečině ležím ve sněhu,
co poskytuje mi svou něhu.
Vzpomínám, jak jsme v něm lehávali
spolu……
Jenže ted už není, kdo by mě hřál,
a tak zavírám oči a vidím bílou paní,
Jak nademnou se sklání.
Podává mi ruku a chce abych šla s ní.
Při tom však šeptá mi:
,,Vrátit se je nemožný!“
Najednou chce se mi do té zimi,
do jejího království,
kde srdce z ledu budu mít
a nikdo nebude mi moct ublížit.
Třeba konečně budu štastná, kdo ví….
Jen bílá paní se jménem Zima,
co je tak vznešená a klidná,
Usínám navěky, tobě vzdálená.
Byl jsi král,
co si se mnou pouze hrál.
A tak zimě sem se oddala
a ruku svou jí podala.
